Ota Filip                                                       

 

O ty můj milý cizojazyčný domove!

 

„Exil je nemoc, která dříve nebo později zachvátí ducha i tělo,“napsala Hilde Spielová, velká dáma německého antifašistického exilu v letech 1933 až 1945. Pravděpodobně jsme všichni, kteří žijeme v cizině, v cizině píšeme a publikujeme, nakaženi prastarou exilovou nemocí, jež se projevuje v náhlých a nečekaných přepadech uplakané nostalgie, duši trýznící sebelítosti a často i záchvaty sebezničujícího cynismu.

I po třiceti letech života ve Spolkové republice Německo mě mí bližní často otravují patetickými otázkami jestli se v cizině necítím vykořeněn a zdali nepostrádám zakořenění v českomoravské ornici…

Jako odpověď mí německy mluvící bližní očekávají sentimentálně-melancholicky ubrečené věty,  asi v tom smyslu, že se mezi nimi cítím opravdu jako vykořeněn a vyprahlý, že mi tady nikdo nerozumí a že mě v německé cizině často mnozí přehlížejí a že mě i urážejí. Někdy mám dokonce podezření, že bych své německy mluvící bližní, přátelé i známé potěšil, kdybych se jim předvedl v podobě a v roli, jak si mí německy mluvící bližní ve svých častých záchvatech intelektuálního masochismu představují v jejich středu žijícího spisovatele, totiž jako píšící stvoření, které v Německu trpí zdejšími permanentními projevy nenávisti vůči cizincům, tu a tam hlasitě škemrá o lásku, o pocit bezpečí, často i o přízeň finančně zdatných nakladatelů a o kus světské slávy.

Mí němečtí přátelé a známí jsou někdy dokonce ochotni projevovat soucit s vykořeněným píšícím člověkem a sami sebe se velkými gesty a srdcervoucími, jako by od pozdních romantiků opsanými řečmi, trestají  ze svou častou lhostejnost k osudu vykořeněného cizince žijícím v jejich dohledu.

A když mi tímto protivným způsobem německy mluvící bližní projeví soucit, tak se naježím a odpovím: Proč pořád žvaníte o kořenech a o vykořenění? Nejsem přece žádný strom, ani keř a ani okrasná rostlinka, odkázaná na zalévání a přihnojování odvary z vašeho soucitu. Nepotřebuji kořeny a zakořenění. Jsem současný nomád putující mezi dvěmi evropskými řečmi a dvěmi evropskými kulturami. Přiznám se vám: Když jsem se v roce 1930 narodil, nikdo se mě neptal, jestli chci vstoupit do života jako Moravan v Československé republice a jestli se mi čeština jako moje mateřská řeč zamlouvá. A kdyby se mě Stvořitel tehdy zeptal, kde chci být vyvržen do života v tomto slzavém údolí jménem Země, a kdybych jen tušil, jaký osud můj domov stihne, tak bych padl na kolena a žadonil: Prosím Tě, Všemohoucí, smiluj se nad mnou a nevyšli mě do života na Moravě, ale v italském Toskánsku, v Kalifornii, v horším případě třeba i v tom nudném Švýcarsku a kdybys nemohl nebo nechtěl jinak, tak bych bral i tu strašnou Vídeň…

Můj vztah k domovu a k vlasti je narušen životními zkušenostmi, které jsem tam přes čtyřicet let - od Hitlera, přes Stalina, Gottwalda, po srpnu 1968 a potom šest let v tak zvané „normalizaci“- protrpěl. Domov a vlast jsou pro mě dnes jen zarputile přežívající pozůstatky pseudoromantických, za živa užvaněných mrtvolek z hrobek 19. století. Můj domov, můj dům v cizině, jež jsem si před třiceti lety mohl poprvé v životě svobodně zvolit, je mi vzácnější a milejší, než falešnými, jakoby vlasteneckými řečmi velkohubých politiků rozkecané pojmy o lásce k domovu a vlasti.

Před více než dvaceti lety mi z Prahy do Mnichova napsal jeden významný, tehdy estébáky hlídaný a ponižovaný český spisovatel, tyto pro mě nesnesitelně patetické věty: “Nemohl bych žít v cizině. Nemohl bych dýchat, kdybych se tu a tam nenadechl vůně rozkvetlé lípy na zápraží rodného domku. Aspoň jednou nebo dvakrát za měsíc se musím projít po Karlově mostě a pokochat se pohledem na Hrad, kdysi sídlo českých králů, pro mě zdroj naděje a víry, že dějiny k nám budou zase milosrdné…atd.atd.“

Tato slova znějí v mnohých uších jistě vznešeně a jako nezvratný důkaz lásky k vlasti a zakořenění v půdě domova, mě však naladila skepticky, takže jsem se kamaráda v Prahy v odpovědi zeptal: Není Tvá tak sentimentálně a pateticky vyjádřená láska k vlasti spíše slovy zastřený strach před životem v širokém světě mimo ideologií sevřený, úzký prostor, v němž musíš žít a z něhož není uniknutí?

Život v cizině je riskantní záležitost.

Mnozí z nás píšících exulantů, neztroskotali v cizině na cizí společnosti, v níž hledali záchranu a naději, ale povětšinou na vlastních iluzích, které si o světě západně od Šumavy nebo za oceány, prý zemských konzumních rájích, přivezli z domova.

Na druhé straně: Exil může být – byl a je – k naším lidským a hlavně k literárním pokleskům velmi milosrdný. Život v exilu nabízí i méně nadaným literátům, kteří se v cizině neprosadili, snesitelný způsob ztroskotání: Nenašli-li nakladatele nebo odmítli-li zdejší nakladatelé jejich méně kvalitní díla, mohli odpovědnost za tento druh trpkého zklamání s velkými a přesvědčivými gesty svalit na německé – i jiné – lektoráty, na tyto ignoranty, kteří básníkovi nebo spisovateli v exilu zatarasili cestu k světské slávě i k penězům… 

Jak jsem řekl, své ztroskotání v exilu může i méně nadaný spisovatel nebo básník lehce svalit zdejší na nakladatele, kteří nepochopili jeho texty a může se před západní, k exulantům z velké většiny milosrdné společnosti – včetně sdělovacích prostředků – inscenovat jako „genius“, či jako literární mesiáš, tedy jako tragická postava, jejíž velikost ti hňupi v západních nakladatelství nedocenili.

Hodlal jsem poslední odstavec formulovat ještě ironičtěji, ale tvrdé jádro jeho obsahu mi jako těžký kámen dopadlo na srdce, takže pokorně dodávám: Ztroskotání a následující mlčení básníků a spisovatelů, kteří se v cizině z jakýkoliv důvodů neprosadili nebo neuspěli, je v jejich životě spíše tragické pravidlo než výjimka. Trpce nespravedlivá je i další skutečnost: Za své úspěchy v cizině platí autoři v exilu doma vysokou daň: Povětšinou neobratně skrytou závist svých kolegů, kteří jim nemohou odpustit dvě věci: Talent a – jak jsem už řekl – světskou slávu a z ní plynoucí hmotné zabezpečení, jak se česky říká, že „žijí v balíku“.

Existenci autorů v cizině, ať už v Německu, ve Francii nebo v USA, vidím střízlivě a bez patosu: Ve chvíli, kdy jsme dobrovolně nebo z donucení opustili svou vlast, mohli jsme si svůj nový domov zvolit svobodně a sami, na vlastní odpovědnost a risiko. V našich nových, pro nás cizojazyčných domovech, jsme  museli akceptovat několik základních skutečností, především, že budeme žít v kulturách odlišných od té naší, české, a že se budeme muset, abychom přežili, naučit pro nás cizímu jazyku země, v níž jsme našli nový domov.

Ztraceni nejen pro český svět,ale i pro společnost, v níž v cizině žijí, jsou ti z nás, kteří se v cizině, ať už v evropských zemích nebo v Americe, nechali dobrovolně uzavřít do malých českých, polských, turecko-islámských, ruských atd. emigrantských ghett a tam společensky i kulturně vegetují, vyžívají se ve folkloristicky-sentimentálních orgiích, přežívají duchovně i jinak sevřeni na úzkých prostorech naplněných falešným hurávlastenectvím, živicím se na mnohdy až v cizině vypěstovaném politickém nebo náboženském funda-mentalismu.

Po několika letech v cizině jsem pochopil, že nikomu z nás se nikde na světě nepodaří vnutit naším novým, cizojazyčným bližním náš způsob života, naši kulturu a už vůbec ne naši  mateřštinu. Časem mi došlo, že cizí svět, v němž žijeme, akceptuje i chrání jen ty přistěhovalce, kteří se v cizině – aniž by se vzdali vlastní identity – přizpůsobí tamního životnímu stylu života a bez jejichž společenských i kulturních aktivit a by naši jinými jazyky mluvící bližní byli o něco chudší.  A kdo z nás, emigrantů – mluvím teď především o básnicích a spisovatelích - svou novou, cizojazyčnou společnost, její kulturu a literaturu, neobohatí, nemá také právo od cizojazyčné společnosti, v níž žije, požadovat duchovní i hmotné dary.

Dovolím si několik ironických poznámek: Doufám, že se mým tureckým kolegům islámského vyznání, kteří žijí, píší a publikují v Německu, nepodaří proměnit Berlín na pruský Istanbul, Mnichov na tvrdě islámskou Ankaru, že mí kurdští přátelé - básníci a spisovatelé - svádějící v německých velkoměstech s policií často pouliční boje za svobodu velké části Kurdského národa  žijícího v Turecku, neprovolají na Rýnu Kurdskou republiku a věřím, že se mým ruským kolegům, rovněž žijících a píšících v Německu, ubráním a nepodlehnu jejich velkoruskému mesianismu v úzkém spojení s ortodoxně-lidovým antisemitismem.

Na nedávném zasedání německého P.E.N. klub pozvedl jeden turecký básník, který v Německu básní i německy, svůj hlas: „Mé do němčiny přebásněné turecké verše vyšly v Německu, jak urážející, nákladem pěti set kusů a v zemi, která se dovolává velkých básníků Goetha a Schillera se prodalo jen dvě stě výtisků! Jaká ostuda! Německý národ není už národem básníků a myslitelů, ale houfem nekulturních konzumentů, ignorujících tureckou lyriku!“

Předseda mě vyzval, abych tureckému kolegovi odpověděl. Řekl jsem: „Milý kolego Yükseli, chápu, že si na německé čtenáře hlasitě stěžuješ. Máš pravdu, je nespravedlivé a smutné, že tvé básně vyšly německy v malém nákladu a že se prodalo jen dvě stě kusů. Ale vysvětli mi, jak hlasitě bych měl já naříkat nad skutečností, že se dosud nenašel ani jeden turecký nakladatel, který by vydal aspoň jednu z mých nesčetných povídek, a to nemluvím o svých deseti románech…Ty jsi v Německu aspoň vyšel, ale mě v Turecku ignorují! Mám proto celý turecký národ označit za houf nevzdělanců?“

Turecký básník, kdysi můj přítel, od té doby se mnou nemluví…

Odvažuji se vyslovit v Německu už skoro nepřístojnou myšlenku: Můj domov, který jsem si více než před třiceti lety sám vyvolil, nemá ke mně, protože jsem  německy píšící cizinec, ani o píď větší odpovědnost, než k jiným, četným německým autorům. Integraci píšících cizinců – a cizinců vůbec - do zdejšího života nelze urychlit pomocí zákonů nebo projevy lásky, milosrdenství nebo lítostí.

Přiznejme si – jde o nás, kteří žijeme v Německu – že v Německu existuje opravdu tu a tam explozivní nenávist k cizincům, ale současně s ní existuje i jiný druh zdejší nenávisti, totiž nenávist četných zde žijících cizinců, povětšinou muslimů k Němcům a k Německu vůbec.

A další problém, zřejmě ne jen v Německu: Když i po dvaceti letech života v Německu (ve Francii v Itálii, v USA atd.) nerozumí a nemluví turecký nebo třeba i ruský intelektuál německy, když v té době nikdy neopustil své turecké nebo ruské ghetto, když se nezúčastní německého (francouzského, italského, amerického atd.) kulturního a společenského života, staví se v cizině sám do „ofsajdu“ a není mu pomoci. A na druhé straně: Když se třeba Čech po několika málo letech života v Německu „přerodí“ na Germána a tváří se němečtěji, než Němec, tak je sám vinen: Češi mohou být rádi, že se takového blbce zbavili a co si s ním Němci počnou, to už je jejich věc…

Jako pořád ještě i po více než třiceti letech v Německu cizinec, i když cizinec s německým pasem, považuji v posledních letech zde organizované demonstrace lásky k cizincům přinejmenším trapné. Jdu dokonce tak daleko, že nevstoupím do taxíka, který si na dveře vyvěsil nápis: Der Ausländer ist mein Freund – Cizinec je můj přítel. Od společnosti, v níž žiji, neočekávám v uplynulých deseti letech v Německu velmi oblíbené, svíčkami osvětlené večerní  demonstrace náklonnosti a lásky k cizincům. Přiznám se, že nepociťuji nutnost nebo povinnost milovat svého německy mluvicích bližního. Ale nesnesl bych, kdyby mě můj německý soused ujišťoval, jak moc mě miluje, a to hlavně proto, že jsem cizinec.

Jako cizinec chci zde žít tak, jak žije můj soused a požaduji po něm, aby mě akceptoval, jako já jej akceptuji i s jeho lidskými chybami a občanskými nectnostmi…

 

Text v němčině přednesen na zasedání Inter P.E.N. klubu v Drážďanech, květen 2007