Do krajiny českého románu se přivalil obrovitý balvan

 

 

Žít ve dvacátém století ve Střední Evropě, zejména v čase, kdy se přes ni postupně převalily totalita hnědá a rudá, toť závdavek na pestrý životopis. A připojí-li se k tomu fabulátorský apetit toho, kdo byl do daného času namočen, dostáváme i záruku románu, o jehož látku i tah je postaráno. Stačí to však na skutečně velký román? Nechce to ještě něco? Něco, co by jednotlivé události a zážitky umožnilo navléknout na nit nějaké vyšší logiky? Z historek a dovednosti psát se zkrátka velký román ještě neuplete. Přesah? Dost možná. Spíše však schopnost odstupu či spíše rovnováhy mezi přilnutím a odstupem, účastí a pozorovatelstvím.  Zdá se, že všechny tyto tři podmínky – silná látka, spádivá fabulace a „ještě něco“ – jsou v posledním románu Oty Filipa splněny.

 

 

Životopis a historky

 

Ota Filip, tedy vypravěč jeho „memoárománu“, v podstatě chronologicky vypráví svůj životaběh. Přitom před tuto chronologii je  vřazena první kapitola v podobě jakéhosi předznamenání či synopse. Konkrétní podobou tohoto předznamenání je osnování odplaty za smrt syna Pavla. Kapitoly začínají vždy nějakou současnou situací, vzpomínkou. Vypravěčova mysl se na chvíli zatoulá, prodlí v reflexi či bilanci. Posléze se však vrátí a naváže na události z kapitoly předchozí. Pominuto je dětství (k němu se autor vrací občasnými vzpomínkami při různých příležitostech). Velkou část zabírá Filipovo vojákování u „černých baronů“ v Podkrušnohoří. Středobodem tohoto období je seznámení s ženou, křest a záchrana kamarádů v lomu. Následuje období ve Slavičíně,  v podstatě fádní čas zaměstnance zbrojovky, který je ubíjen tupostí místních mocipánů. Zde počíná i líčení autorovy spisovatelské historie. Dostáváme se do Ostravy, kde se autorovi podařilo zakotvit coby redaktorovi v nakladatelství Profil. Dosavadní životní dráha – přes protivenství k úspěchu – se v divokých letech 1968-69 však opět  láme. V roce 1969 autor v redakci vyrobí revoluční výzvu, kterou rozešle na různé instituce.  Státní bezpečnost, která má vzorky psacích strojů, ho však zkušeně vyhmátne. Následuje čtrnáctiměsíční veznění v Plzni na Borech. Po propuštění dělnické profese v Ostravě a v roce 1974 se celá rodina vystěhovává do Západního Německa. Už by se mohlo zdát, že teprve teď se příběh „přes protivenství k úspěchu“ naplňuje, ale není tomu tak: rozhádaný exil, rozmíšky se sudetskými Němci a posléze dobrovolná smrt syna Pavla. Důvodem měla být televizní reportáž německé televize o Filipově domnělé spolupráci s StB, jakož i o jeho podílu na vyzrazení útěku pěti přátel za hranice v 50. letech. Hlavní trauma, zápletka a nakonec i důvod tohoto románu se dostavuje teprve teď. Jsou splétány nitky vedoucí k lidem, kteří jeho syna Pavla měli do tohoto stavu dohnat. Kolt z amerického Daytonu, jímž měl být rozstřílen rozkrok všech těch, kteří za to nesou vinu, je však nakonec odložen a místo toho nastává kajícný úkrok stranou. Na smíření však úplně nedochází, ba ani dojít nemůže. Máme totiž co činit s životopisem, který je „nedokončený“, stejně jako slavná Schubertova symfonie, k níž se autor ke konci stále častěji odvolává. Korunním smyslem všeho tohoto vyprávění měl být konec světa dne 11. srpna 1999 (zatmění Slunce), na který se autor tak vehementně upnul. Nekonal se však. Zbývá žít dále...

               Životopisný příběh došel i nedošel naplnění. Jisté však je, že za sebou zanechal výraznou stopu něčeho vpravdě netuctového. Sám o sobě stojí – svými zákrutami i celkovým vyzněním – za důvod, proč tato kniha byla napsána. A sám o sobě skýtá důvod, aby byla čtena.  Mám za to, že ještě silnější důvod se však nachází v autorově vyprávění historek, tedy v drobné epice, která často zálibně meandruje „příběhem“ autorova životopisu, tj. generálním příběhem vlastních vin a jejich přiznání, vin jiných a jejich odpuštění. V epice, která není tak „generální“, je Otu Filipovi očividně dobře a radostně.  Snovat historky jej baví, umí jim také fabulačně pomáhat na svět, zejména tím, jak jednotlivé lidi dokáže vždy přistihnout při nějaké lidské slabosti. Je v tom snad i něco potměšilosti i jakéhosi prášilovství. Snovatelem těchto historek je vypravěč, který je zaujatý, má své mouchy; je vidět, jak se rád předvádí, ba jak si často s chutí dopřává převahy nad některými z lidí, o nichž vypráví. Je všechno, jen ne neutrální, tedy ani bázlivý a opatrný. A nadto je tu i samotný styl. Ota Filip je rozeznatelný po několika větách. Jeho věta je plná dějově zpomalovacích odboček, natažena přes několik řádků. Často je spíše „vysvětlující“ či „obrazivá“ než „dějová“. Kouzlo autorova stylu však spočívá v tom, že své přerušování fabulace dokáže napnout, až kam to jde, ale fabulaci samu nikdy nepřeruší. Umí to co málokdo. Jeho scény se okamžitě na průmětně čtenářova vědomí dokážou proměnit v plastické obrazy. Místy jako bychom vstupovali přímo do trojrozměrného prostoru a na věci, o kterých autor píše, si už už sahali. Jde o plastičnost, kterou česká próza zažila naposled snad u B. Hrabala. Autorovo vyprávění má rádo  – pod uhrančivým vlivem G. Grasse – návraty, variační kroužení, ale ve srovnání s Nanebevstoupením Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1974) jich už není tolik. Ota Filip ze svého obrazivého „kouzelnictví“ poněkud ustoupil. Tíha látky a větší lidská zralost jeho přece jenom jako by vyprávění pročistily.

 

Středoevropský memoáromán

 

               „Nevěřte nikomu, kdo napsal a publikoval své paměti!“ stojí ke konci románu. Jde o credo, k němuž se autor dopracoval svým pohnutým životem i vlastním psaním. Má to znamenat, že paměti se píšou, aby se jejich autoři vylhávali, vyvlékali ze svých selhání a dělali se lepšími, než ve skutečnosti byli? Spíše se mi zdá, že autor tímto hájí status vlastní knihy,  která pamětmi není, a přece v jistém smyslu pamětní nemůže nebýt. Co tedy tento autorův memoárománový „hybrid“ vlastně je? Především to není hybrid, neboť O. Filip svým psaním dokazuje, že hranice mezi Wahrheit a Dichtung není v románu hranicí nejpodstatnější. V jistém ohledu je jeho román daleko více faktografičtější, než bývají paměti – autor např. dozadu připojuje výkladový slovníček některých osobností a jevů z doby svého života. V ohledu jiném je tu románový živel se svou fabulační energií natolik „všežravý“, že  mnohému, co bylo řečeno, tj. lidem, událostem i místům, jakoby odnímá zobrazovací status. Románově-vypravěčská pravda je často pravdivější než pravda reálných dějů a lidí. Čím to? Především vypravěčskou svrchovaností toho, kdo to vše sepsal. Gabriel Laub je tu reálným Gabrielem Laubem, stejně jako komunistický špion Pavel Minařík. Na přelomu 50. a 60. let autor pracoval v reálné zbrojovce a reálném moravském městě Slavičíně. Hošťálková je místo z něhož pochází spisovatel Ota Filip i vypravěč Osmého životopisu. Proč tedy autor nenapsal klasické paměti? Odpověď na tuto otázku se nachází ve Filipově shora uvedeném citátu. Otázka však může znít i jinak: proč Ota Filip nenapsal klasický román, kde se reálné děje zamaskují do modelů, postavy se vybaví jinými jmény a všechno se jakoby přetaví do fikčního bezpečí světa „jakoby“? Něco na způsob Škvoreckého Miráklu... Odpověď by mohla znít: „Nevěřte nikomu, kdo napsal a publikoval čistý fikční román. Román tohoto druhu není možný.“ Tedy: nelze napsat paměti a nelze napsat ani román čisté fikce. Odpovědí je však i samotný text Oty Filipa. Dalo by se vymyslet něco fantasknějšího a nepředstavitelnějšího, než co autorovi přinesl jeho vlastní život? Je možná mystičtější událost, než byla ta, kdy se vypravěč řízením náhod upadl tak, že jeho oči spočinuly na právě se viklající masiv stěny nad jeho kamarády, takže vypravěč stačil čímž zakřičet, a tím je zachránil? Lze vyprojektovat bizarnější scénu, než je ta, kdy ředitel plzeňského rozhlasu odstraňuje ve vstupní  – již po XX. sjezdu KSSS – hale bustu J. V. Stalina strážný, jeho podřízený, se mu v tom snaží zabránit. Lest románu a pravda faktografie se tu slily dohromady, přičemž vznikla směs, jejíž vstupní komponenty už od sebe oddělit nelze. Máme tedy současně co činit se lstí faktografie a pravdou románu, tedy s románovou faktografií a současně s faktografickým románem. S memoárománem.

               Možná se smysl Filipovy klíčové věty dá – na území jeho románu – číst i jinak: Nevěřte nikomu, kdo napsal a publikoval paměti, neboť co je jednou z paměti vytaženo, podléhá fabulační kontaminaci. Paměť, kromě toho, že je šálivá a výběrová,  je především příběhotvorná či obrazotvorná; nezná čistá fakta. Nejpravdivějším faktem paměti bývají dost často především iluze o nás samých. Nebo také kostlivci ve skříni... – V 19. století se zhusta před začátek románu vsunovala věta, že všechny události, jakož i postavy jsou smyšlené, a že podobnost s některými událostmi či jedinci musí být považována za čistě náhodnou. Zdá se, že tato věta by dnes už neobstála. Byla by příliš naivní a venkoncem možná i zbytečná. Vyvrací ji i román Oty Filipa, u něhož by tato věta mohla znít: všechno se to stalo, tak jak líčím, přičemž současně platí, že se takto nestalo nic; stalo se to až v aktu mé fabulace, tedy až ve chvíli, kdy fakta zmizela. Ale pozor: Neměla-li by má fabulace z čeho brát, nikdy by – jako fabulace – nemohla povstat.

 

                                                                          *             *            *

 

Filipův román v sobě slučuje několik kódů a žánrových poloh: jde o román autobiografický stejně jako o román s tajemstvím; je to román existencialistického pátrání v hlubinách vlastní duše jako román širokých společenských pláten; jde o román o vzniku a genezi jiných autorových románů jako o román o vině a jejím odčiňování, pomstě a smíření; máme co činit s románem jedné velké klenby stejně jako s románem pikareskně navlékaných historek; jde o román-cestu (k Bohu) i román-labyrint (v dějinách Střední Evropy za posledních 50 let), dále i o román doby, jakož i o román postav; Osmý čili nedokončený životopis je rovněž strhujícím románem milostným. Tak trochu Zločin a trest, Vojna a mír, Obyčejný život, Hrabě Monte Christo, Cesta do hlubin noci, Pýcha a předsudek i Osudy dobrého vojáka Švejka...

               Před takovýmito literárními výkony se smeká.

 

                                                                                                                                     Jiří Trávníček

 

.........................................................................................................................................

Ota Filip: Osmý čili nedokončený životopis, Host, Brno 2007