Ota Filip

 

Děda a dělo

 

Vážené dámy, vážení pánové,

podat zprávu o románu, který česky nevyšel, i když pojednává o české účasti v bojích rakousko-uherské armády v alpských Dolomitech, tedy na italské frontě v letech 1915 až 1918, je záležitost dosti obtížná.

Začnu několika konkrétními údaji: Nejprve vylíčím dosti komplikovaný a dlouhodobý vznik mého románu, který vyšel na Frankfurtském knižním veletrhu na podzim v roce 1981 německy v nakladatelství S.Fischer – a potom ještě ve druhém a třetím vydání - pod titulkem „Der Grossvater und die Kanone“, česky „Děda a dělo“, a před rokem francouzsky v Paříži jako „Grand pere et son canon“.

Když mi někdy koncem druhé světové války, to mi bylo čtrnáct let, můj děda Antonín Filip, stolář a řezbář v Hošťálkové u Vsetína, za Rakouska-Uherska obecní radní a až do své smrti vedlejším povoláním obecní úřední zeměměřič, často vyprávěl o té velké a krvavé vojně v letech 1915 až 1918 v Alpách a o ohromném dělu, tehdy zázraku moderní zbrojařské techniky, výrobku zbrojního oddělení Plzeňské Škodovky, tak jsem dědovi, kaprálovi Rakousko-Uherské armády na italské frontě, od počátku až do konce vojny ve  funkci zaměřovače, na jehož výpočtech závisela přesná střelba, nevěřil, tvářil jsme se však, že mu věřím, ale v duchu jsem se dědovi-veteránovi prohrané války vyškleboval.

O pravdivosti dědových válečných příběhů s ohromným dělem ráže 40 centimetrů mě nepřesvědčily ani jeho medajle a ani Kříž Marie Terezie za statečnost. „Metály“ visely v rohu dědova parádního pokoje, hned vedle babiččina oltáříčku s Pannou Marii Svatohostýnskou. Obě vyznamenání udělil dědovi Antonínovi v letech 1916 a 1917 ve štábu rakousko-uherské armády v Bolzanu osobně císařsko-královský polní maršálek srbského původu Světozar von Borojevič, pro dědu i po více než dvaceti pěti letech „velká sviňa“.

Ironie osudu: Za Kříž Marie Terezie by děda Antonín, kdyby Rakousko-Uhersko přežilo rok 1918, pobíral měsíční rentu ve výši 200 rakouských korun. Od československého státu nedostal však děda z pochopitelných důvodů za svou statečnost coby kaprál rakousko-uherské armády na italské frontě ani halíř. Medajli dostal děda Antonín za to, že se v lednu 1916 za sněhové bouře s důležitým hlášením vyšplhal v noci z chaty Tre Scarperi, kde sídlil štáb III. dělostřelecké divize,  do rakouského „štelunku“ pod vrchol hory Santa Candida. Děda se mi přiznal, že se na tu nebezpečnou horskou túru nepřihlásil dobrovolně proto, aby se hrdinně vyznamenal, ale protože na hoře Santa Candida sloužil kulometčík Jožka Nevola, kovář a karbaník z Ratiboř.

„Jožka mi dlužil šedesát korun“, svěřil se  mi děda Antonín.“Prohrál je v marIáši, a protože se Talijáni chystali z Valle de Rinbon zaútočit a dobýt strategicky důležitý vrchol Santy Candidy, měl jsme strach, že Jožka udělá hops – děda řekl rakouskou vojenskou němčinou  dass er hops macht, což česky znamená,  že padne, vulgárně řečeno, že „zařve“ – a že tím pádem mi na věky zůstane těch šedesát korun viset“

Kříž Marie Terezie si děda Antonín, mám-li mu věřit, vysloužil o rok později, v březnu roku 1917, na Pian Gisca, hned naproti hory Col di Lana, jejíž vrchol Talijáni podkopali a počátkem května téhož roku vyhodili i se 350 rakouskými „feldjägery“, tedy horskými myslivci, do povětří.

V březnu 1917 padaly z Pian Gisca laviny a jedna z nich zasypala v noci na severním svahu patnáct mužů a deset mezků, z nichž pět neslo do palebního postavení již několikráte zmíněného děla pět granátů ráže čtyřicet centimetrů a pět mezků proviant a bečku rumu.

Podle dědova vyprávění, držel se kaprál Filip při výstupu lavinovým svahem nahoru na Pian Gisca poslední v řadě a dával hlavně pozor, aby mezek, který nesl na hřbetu sto litrů rumu, neuklouzl a nezřítil se do hluboké strže. Před půlnoci se nahoře pod vrcholem Pian Gisca urvala lavina, zasypala nebo z velké části servala dolů do hlubin - jak se později ukázalo - čtrnáct mužů a devět mezků. Jen děda Antonín, poslední v řadě, vyvázl schoulen za skalním výběžkem z té bílé, temně hučící hrůzy bez úhony.

A když se ta bílá smršť převalila, odvážil se děda Antonín zapálit karbidovou lampu a zjistil, že pět kroků vlevo trčí se sněhu hlava mezka a jeho hřbet se soudkem erárního rumu. Holýma rukama osvobodil děda mezka i soudek rumu z té sněhové pasti a přitom narazil na čtyři zasypané vojáky, vyhrabal je a tím pádem jim - dva měli polámané kosti, zbývající dva přežili tu sněhovou smršť bez úhony – zachránil životy.

Těch jedenáct zbývajících dělostřelců a devět mezků zasypala lavina a pohřbila je.

V květnu 1917 ozdobil polní maršálek Světozar von Borojevič dědovou hruď Křížem Marie Terezie, což mělo za následek, že od  1. června 1939, tedy už v tak zvaném Protektorátu Čechy a Morava, posílal německý vojenský úřad, tak zvané Wehrkommando Wien, Stelle für ehemalige Angehörige der Österreichisch-Ungarischen Armee - česky: Velitelství branných sil ve Vídni, úřad pro záležitosti bývalých příslušníků rakousko-uherské armády - dědovi za Kříž Marie Terezie měsíčně jako přilepšení  k rentě 150 říšských marek. Děda Antonín těch 150 říšských marek odmítl rozhořčeným, rukou psaným dopisem – ještě ho mám schovaný - v němž uvedl, že si kříž zasloužil v boji za císaře pána a že od jakéhosi „gefreitra“ - čímž myslel desátníka Adolfa Hitlera - žádnou rentu nepřijme. Můj otec Bohumil dědův dopis na psacím stroji přepsal; zmínku o „gefreiterovi“ z pochopitelných důvodů vynechal. Dědův protest nevzal však vojenský úřad ve Vídni na vědomí. Až do března 1945 přinášel pošťák dědovi každý měsíc 150 říšských marek. Děda ukládal peníze na vkladní knížku, kterou na mé jméno otevřel ve Vsetínské spořitelně.

„Ty peníze za prohranou válku a za to, že jsem zachránil život čtyřem kamarádům“, řekl mi děda Antonín, „ukládám pro Tebe na přilepšenou, až po válce budeš třeba studovat“ 

Na vkladní knížku mi děda do března 1945 uložil 115.000 protektorátních korun. Z té spořitelní knížky – měl jsem ji dlouho schovanou - jsem si po květnu 1945 z tak zvaného vázaného vkladu nemohl vybrat ani korunu a po podzimní měnové reformě téhož roku ani halíř…

 

Třicet let později, v pátek dne 4.dubna 1975, jsem od bavorské hraniční závory v Bayerisch Eisensteinu v dohledu české Železné Rudy vyrazil na pěší pouť do Říma, v naději, že mi ve Svatém roce 1975 Pán Bůh odpustí mé četné hříchy, když ne všechny, tak aspoň část.

Benediktýn, Otec dr. Anastáz Opasek, opat Břevnovský v exilu, který nám v témže roce  v benediktýnském klášteře v bavorském Rohru  pokřtil tehdy šestnáctiletou dceru Hanku, Karel Kryl byl jejím kmotrem – ale to je jiný příběh… - mi na pouť do Říma u hraniční závory na bavorské straně požehnal. Před tím mi otec Opasek, po roce 1990 arciopat Břevnovský, opatřil středověké mapy se zakreslenou cestou, po níž se od už od ranného středověku ubírali čeští poutníci do Věčného města. Zakreslil jsme si tu cestu do současných turistických map. Do Říma jsem po středověké poutnické cestě ostrými pochody putoval 29 dnů; kdybych na býval na pouť do Říma mohl tehdy vyrazit z Prahy, prodloužila by se mi pouť o 120 kilometrů, tedy o dva dny.

Moje poutnická cesta – píšu o ní v memoárech, které česky vyjdou, dá-li Bůh, letos na podzim pod titulkem“Osmý, nedokončený životopis“ – vedla také údolím Pustertalu v dnešním italském Tyrolsku, kde jsem narazil na jména vesnic a městeček, jako třeba Silian, Sexten, Innichen, Toblach a kde v roce 1915 začaly válečné příhody dědy Antonína Filipa, kaprála odpovědného za zaměřování a výpočty drah čtyřiceti centimetrových granátů, odpálených z ohromného děla, jak jsem už řekl, výrobku Plzeňské Škodovky.

Má poutnická cesta mě vedla místy, které jsem znal z dědova vyprávění o té velké a krvavé vojně v italských Alpách.

Z tajemných zákoutí mé paměti, která mě nenechala ve „štychu“, se podél cesty, jimiž se po staletí z Čech do Říma nebo z Říma do Čech ubírali nejen zbožní poutníci, ale i loupeživí rytíři, obchodníci, lotři i mniši, komedianti i králové, vynořovala jména míst, které jsem coby chlapec slyšel z úst dědy Antonína, pro mě tehdy – děda mi odpustí –  chvástání veterána prohrané války: Cima Tre Scarperi,  Monte Specie, jméno horského masivu nad „krvavým“ údolím Val di Landro, kde jsem vpravo u silnice do Cortiny dęAmpezzo objevil v lese rakouský vojenský hřbitov.

Napočítal jsem  tam ve vyrovnaných řadách přes tisíc křížů, většinou s českými jmény.

Až později jsem ve Vídeňské vojenském archívu k mému, pro mě znepokojivě trapnému překvapení zjistil – v německém románu o mém valašském dědovi, dělostřelci ve službách rakousko-uherské armády, jsem ten fakt zamlčel – že v první světové válce na dvou frontách padlo za císaře pána, za jeho rodinu a za Habsburgskou monarchii, v níž jsme po třicetileté válce málem ztratili řeč i národní identitu, čtyřikrát více Čechů, než o čtvrt století později ve druhé světové válce v přímém boji v rámci československých vojenských jednotek v Anglii a v Rusku proti Hitlerovu Německu nebo v odboji proti nacistickému režimu v tak zvaném Protektorátu Čechy a Morava.

Naše židovské spoluobčany v bývalém Protektorátu Čechy a Morava do toho počtu nezahrnuji; nepadli se zbraní v ruce boji proti Hitlerovu Německu, ale byli ve druhé světové válce nacisty systematicky vyvražďováni…

Vraťme se však do Alp.

Na pouti do Říma jsem dorazil do Rovereta a v hotelu Tre amici jsem si v průvodci toho méně významného města v údolí řeky Adige přečetl, že se tam od roku 1926 nachází vojenské muzeum, futuristická, „římských“ cihel postavená rotunda na kopci nad městem, v němž jsou soustředěny  významné památky a dokumenty na tu velkou vojnu v letech 1915 až 1918.

 Fakt, že roveretské muzeum v roce 1926 otevřel velkou řečí cholerik a žvanil  Benito Mussolini, italský fašista, zvaný Duce, čili vůdce, prospekt neuvedl.

Příští den jsem se do muzea vypravil.

A zažil jsem tam šok: V sále, v němž Italové shromáždili zbraně, mapy a jiné předměty v roce 1918 v Alpách poražené rakousko-uherské armády, jsem našel velkou fotografii mladého dědy, kaprála Antonína Filipa, před ohromným dělem a pod fotkou technické údaje o dělu, ocelového obra, vyrobeného vysoce kvalifikovanými, českými zbrojaři v Plzeňské Škodovce.

A hned vedle děla visela velká fotka konstruktéra a velitele děla, šviháka majora, inženýra dělostřelectva Petáka, absolventa Novovíděnské vojenské akademie – německy Wiener-Neustädter Militärakademie -  před první světovou válkou elitní školou, vzdělávající důstojníky, v rakousko-uherské monarchii předurčené k vysokým vojenským funkcím.  

 Dělo, o němž mi, chlapci čtrnáctiletému, děda Antonín vyprávěl – jak jsme si tehdy myslel – pohádky nebo zatrpklé vzpomínky veterána prohrané války, existovalo.

Děda nelhal. Dělo, o němž mi tak často a rád vyprávěl, si nevymyslel.

Tento fakt mi ve vojenském muzeu v Roveretu, dvacet devět let po smrti dědy Antonína Filipa,  vyrazil dech a  uvrhl mé vzpomínky na dědovo vyprávění o jeho válčení v Alpách  do totálního zmatku. 

Stál jsem snad hodinu před tou fotografií, styděl jsem za to, že jsem dědovi jeho válečné příběhy z italské fronty nevěřil a odprošoval jsme ho za skryté škleby a za často za jeho zády vyplazený jazyk, jimiž jsem kvitoval jeho snahu vypořádat se  se čtyřmi v Dolomitách, a ještě k tomu ve službě císaře a pána, promarněnými  roky.

Vyfotil jsem si obě zvětšeniny: Mladého dědu Antonína s dalekohledem před dělem i fešáka, majora, později obrsta, tedy plukovníka dělostřelectva, inženýra Petáka, konstruktéra a velitele děla.

Cestou z Rovereta do  Verony jsem se zastavoval, což jsem jindy nikdy nedělal, v každé tratorii u cesty a dal jsem  si, abych spláchl šok z muzea v Roveretu, častěji než bylo v dubnovém sluníčku nutné,  všude nejméně  mezzo litro – půllitřík – vino rosso.

V tratoriích před branami města Verony, v níž se podle Shakespeara odehrála tragická láska mezi Romeem a Julií, o čemž současní literární historikové pochybuji, jsem z vína přešel na grappu – a to byla moje zkáza – a počátek románu Der Grossvater und die Kanone, čili česky Děda a dělo.

Už ani nevím, jak jsem se až po půlnoci dopotácel do Verony.

V hotelu na náměstí Porta Santo Girgio, hned za hradbami města, mě noční vrátný nepustil ani do recepce. V hotelu Adige na Via Alessio jsem sice do recepce pronikl, ale svalnatý recepční mě drsným způsobem vyvedl na ulici a prohlásil, že jsou slušný hotel a že zalkoholizované vandráky, z nichž táhne grappa, navíc podezřelé elementy bez zavazadel, jen s ruksakem, neberou.

Dubnová noc byla vlahá, tak jsem ulehl do křoví  před městskými hradbami Verony k spánku.

A tam jsem po otčenáši se slzami v očích odprosil dědu Antonína ještě jednou za to, že jsem nevěřil jeho pro mě fantasmagorickým  historkám o  dělu, které od počátku léta roku 1915 až do října 1918 spolu s osmdesáti dělostřelci pod komandem majora, později plukovníka Petáka, tahal v Alpách z jednoho kopce na druhý – a nikdy si z děla nevystřelil…

A pod hradbami Verony jsem si román Děda a dělo vysnil.

Tři carabinieri, kteří mě po východu slunce u severní hradby města Verony  vzbudili a sebrali, mě na policejní stanici pořádně prošacovali.  Když však  zjistili, že mám platný, beze sporu nefalšovaný západoněmecký  cestovní pas, že mám u sebe 60.000 lir, navíc  krytou kreditní kartu „American express“, vystavenou na mé jméno,  carabinieri poněkud znejistili, půl hodiny kamsi volali a  cosi se vyptávali.

A potom, jako když utne,  se mě carabinieri už na nic  neptali, už jsme pro nebyl vandrák, ale „molto importante scrittore“ – česky „velmi významný spisovatel“.

Velitel poslal nejmladšího carabinieri  vedle do baru pro tuplované  expresso, teplý rohlíček  a štamprle amaretta, což mě postavilo na nohy,

 a  přátelsky, leč důrazně mi však poradil,  abych tu dojemně vylhanou historku, že jsem na pěší pouti do Říma v Itálii raději už neopakoval.

„Jste přece spisovatel, tak si vymyslete cosi věrohodnějšího, než pouť  do Říma,“ řekl mi.

Na policejní strážnici jsem se  mohl vysprchovat a oholit a velitel mě pak osobně zavezl  na motocyklu až k Porto de Nuova, kde od římských dob začíná výpadovka směrem na Mantovu.

Na pochodu překrásnou alejí ve stínu staletých pinií podél prastaré římské cesty, po níž prý Romeo prchal z Verony do Mantovy, jsem si román o dědovi a dělu domyslel, vlastně vyfabuloval od začátku do konce.

Kaprála-zaměřovače, mého dědu Antonína Filipa, stolaře a řezbáře z Hošťálkové u Vsetína,  jsem na pouti do Říma  v mém příštím románu povýšil na obrsta, tedy na plukovníka Petáka, konstruktéra ohromného děla a jeho velitele a vybavil jsem jej jako románovou postavu všemi kladnými i zápornými vlastnostmi, které děda Antonín neměl, jakož i příběhy, které by se mu, kdyby se vydání mé knihy dožil, jistě zalíbily.

Navíc  jsem dědu Antonína, alias majora, později plukovníka Petáka, v románu obdařil  manželkou, slavnou zpěvačkou v Pražském Národním divadle, obdivovanou krátce před první světovou války italským impresáriem Caetanim del Selmonte, původním, povoláním italským špionem,  který se přes manželku konstruktéra ohromného děla snažil získat plány této tehdy  nejmodernější vražedné zbraně.

Na podzim roku 1975 jsem se na týden vypravil do Vídně, kde mi v archívu tamního arsenálu, dnes Vojenského  muzea, připravili všechny písemném podklady, plány a zprávy, které major, pozdější plukovník Peták, posílal o pohybech svého děla z fronty do generálního štábu v Bolzanu.  Jeho dělo nebylo zařazeno do žádné dělostřelecké divize, ale spadalo přímo pod  generální štáb v Bolzanu.

Na základě Petákových zpráv z bojiště jsem si snadno vymýšlel další příběhy, ne příliš vzdálené od skutečných událostí na alpské frontě v letech 1915 až 1918. Navíc jsem si z nich  opsal  jména palebných stanovišť toho velkého děla a zakreslil jsem si do turistické mapy Dolomit  všechna průsmyky a hory - uvádím jen Col di Lana, Monte Piano, Passo de Pordoi, Passo del  Farzarego,  Canazei, Marmolda - kam tu nestvůru, museli dělostřelci vyvážet nebo rozloženou na menší části dokonce vytahat, častou jen silou lidských svalů,  na hory i přes 2000 metrů vysoké.

Za zaznamenání stojí fakt: Z jednotky plukovníka Petáka, složené, převážně z Čechů, kvalifikovaných  řemeslníků od „černého kovového řemesla“, z techniků a inženýrů,  vesměs v civilu zaměstnanců Plzeňské Škodovky, nedesertoval na druhou stranu, tedy k československé legii  na italské frontě, ani jeden muž. 

Na podzim roku 1975 jsem si autem vyjel z Mnichova do městečka Gallarate severozápadně od Milána, kde v místím zámku  sídlil v letech 1917 a 1918 štáb československých legionářů v Itálii.  Doufal jsem, že se v Gallarate dozvím něco o tom, jak a kde přebíhali za první světové války Češi ve vojenské službě Habsburské monarchie - úvozovkách – „k nepříteli“ . V zámku jsem však  našel jen pamětní desku připomínající, že zde  dva roky sídlil štáb československých legionářů.  Kastelán mi sdělil,  že českoslovenští legionáři odvezli po listopadu 1918 celý archív do Prahy a že v obecní kronice městečka o československých legionářích nic nenajdu, protože  pobyt  Čechů v Gallarate byl přísně tajný, zámek  byl za první světové války obehnán ostnatým drátem a střežen anglickými vojáky.

 O českých legionářích v boji i proti Čechům ve službách rakouského  císaře a pána na italské frontě jsem  se v Gallarate nic nedozvěděl, takže jsem si na toto velmi zajímavé téma nemohl v románu nic vymyslet a nic napsat…

Na konci zimy, počátkem dubna roku 1976, jsem se s lyžemi vypravil  na tři týdny do Dolomit a vyšlapal  jsme  všechny průsmyky, horská sedla a na hory, palebná stanoviště dědova  děla. Spojil jsem příjemné  s užitečným: Překrásné lyžařské „jarní“  túry v Dolomitách s obhlížením míst,  kde i děda Antonín v letech 1915 až 1918 prohrál válku.

Na vrcholku Col di Lana, nad kráterem, v němž po výbuchu třaskavin, které Italové uložili do štol pod horou, zahynula, jak jsme už řekl, v roce 1917 půlka regimentu rakouských elitních „feldjägrjägrů“, jsem chytl sluneční úpal, takže mi dole v Canazei, v hotelu Marmolada  sestřička tři dny obkládala obličej v čerstvé syrovátce namočenými šátky… Trpěl jsem jako pes…

Ze zpráv velitele děla Petáka vyplývá  další, tentokráte absurdní fakt:  Za čtyři roky na italské frontě  změnilo dělo v Alpách celkem dvanáctkrát svá palební postavení, ale za tu dobu si  až do konce války ani jednou nevystřelilo. Kdykoliv čeští dělostřelci vytáhli kanón na vysokou horu, do průsmyku nebo na horské sedlo, tak museli s dělem buď rychle dolů, protože Italové na kopec zaútočili, nebo se museli s dělem po úspěšné rakouské ofensivě hnout o deset nebo dvacet kilometrů  dopředu…

Počátkem listopadu 1918, po kapitulaci a rozpadu Rakouska-Uherska, se obrst – plukovník Peták, tedy můj „literární“ děda Antonín, v mém románovém pojetí  projevil  jako rozvážný důstojník: Obratnými manévry  se s celou svou jednotkou  v počtu 80 mužů vyhnul italskému zajetí a 13. listopadu 1918 předal  své na třech nákladních autech rozložené dělo a šest doprovodných vozidel ve Vídeňském arsenálu do správy a opatrování rakouského státu, zbavil své podřízení přísahy a propustil  je do civilu, svlékl uniformu rakouského plukovníka, vrátil se domů  do Prahy a nabídku československého státu, který jej chtěl v hodnosti plukovníka převzít do  generálního štábu, odmítl se slovy, že voják přísahá jen jednou,  že jako bývalý voják akceptuje výsledek světové války a jako občan-civilista a Čech hodlá respektovat zákony nového československého státu.

Ve dvoře vídeňského arsenálu, dnes vojenského muzea,  stály od 13.listopadu 1918 do ledna roku 1942 dvě stejná děla: Číslo jedna, které plukovník Peták zachránil před Italy a z něhož si na frontě v Dolomitech nikdy nevystřelil, a číslo dvě, přesná kopie „jedničky“.

O dalších osudech těch děl, v prvním světové válce technických unikátů, jsem si na podzim roku 1975 v archívu vídeňského arsenálu přečetl následující: Počátkem zimy  1942, když Hitlerova vojska obléhala Sevastopol, převezli nacisté obě děla na Krym. A když nacisté děla před sevastopolskou postavili do palebných pozic, tak neměli pro ně granáty, protože  vlak se speciální, v Plzni podle rakouských plánů z roku 1914  vyrobených granátů ráže čtyřicet centimetrů, vyhodili  kdesi na Ukrajině sovětští partyzáni do povětří. 

Nacisté dobyli Sevastopol i bez pomoci dvou rakouských, v Plzeňské Škodovce  vyrobených děl, z nichž si nikdo nikdy na frontách dvou  světových válek nevystřelil…

A když na jaře 1944 museli nacisté kvapen Sevastopol opustit, nechali na západním okraji bývalé pevnosti, v roce  1944 však už jen ruiny, obě děla stát.

Od roku 1946, kdy Rusové zřídili  v Sevastopolu vojenský hřbitov, tvoří obě rakouská děla s hlavněmi vztyčenými k nebi, mistrovská díla českého dělostřelce, Čecha a plukovníka  rakousko-uherské armády Petáka,  vstupní bránu k hrobům třicet tisíc sovětských vojáků padlých v bojích na Krymu.

Popis této slavobrány – nikdy jsem v Sevastopolu nebyl, nemám vůbec úmyslu tam jet a nesehnal jsem ani fotku těch dvou děl vlevo a vpravo od brány na vojenský hřbitov – jsem si jako závěr románu, v němž  tvrdím, že děda Antonín tu fotku kdesi objevil, zcela vymyslel…

S románem o dědovi a dělu – mluvím o německé verzi -  jsem měl od počátku velké potíže, i když jsem si myslel,  že jsem shromáždil  všechna potřebná fakta, na jejichž základě bych mohl rozvíjet moje verze příběhů dědy Antonína a jeho děla. Už na třetí stránce rukopisu se  ve mně proti té knize, kterou jsem hodlal napsat nejprve německy, cosi vzpříčilo, znelíbilo. Měsíc jsem s těmito pocity zápasil – a podlehl jsem jim. 

Německého  Dědu a dělo jsem odložil a dal jsem přednost rozepsanému románu „Poskvrněné početí“, který  jsem pro Škvoreckého exilové nakladatelství Sixty-eight Publisher v Torontu napsal česky.  České „Poskvrněné početí“ vyšlo v Kanadě na podzim 1976 , tedy ve stejné době, jako  německé vydání v nakladatelství S. Fischer ve Frankfurtu nad Mohanem, tam v překladu Marianny Pasetti-Swobodové pod titulkem „Maiandacht“, česky „Májová pobožnost“.

Časový odstup – téměř tři  roky – od  chvíle, kdy jsem shromáždil vše, co jsem k napsání příběhu o dědovi a dělo potřeboval, do dne, kdy jsem začal román v roce 1979 znovu německy  psát,  knize - myslím si -  jen prospěl.

Pro první německé vydání románu Der Grossvater und die Kanone, prvního románu, který jsem napsal německy, jsem na konci knihy drobným písmem napsal upozornění, že příběh dědy a děla vyjde česky v exilovém nakladatelství Sixty-eight  Publisher v Torontu, tedy u Josefa Škvoreckého.  Měl jsem s Josefem Škvoreckým české vydání Dědy a děla dokonce smluvně ujednáno, ale nedokázal jsem, což mě tehdy  deprimovalo, vlastní německý text převyprávět do češtiny, která by mě uspokojila.  Kdykoliv jsem začal dědu a dělo psát česky, přesněji řečeno přepisovat do češtiny, tak jsem měl vždy pocit, že se ve mně cosi bouří, příčí. Třikrát  jsem se o českou verzi dědy a děla – v úvozovkách – o „překlad“ pokusil,  a vždy mi v češtině vycházela jiná kniha,  jazykově s odlišnými vazbami na popisované – byť i – románové reality. Původní, německy napsané  kapitoly a příhody, se mi, připadalo mi, v češtině jakoby sesypaly, zevšedněly - a nakonec mě „překládání“ přestalo bavit. 

Navíc mi chyběla motivace: Českých čtenářů na Západě ubývalo, čeští exiloví nakladatelé nemohli platit  honoráře, a když, tak jen zakázaným  autorům doma,v jejichž prospěch se mnozí autoři v exilu honoráře ze své knihy zřekli.  Náklady českých i úspěšných knih vydaných v exilu byly nízké. Když český nakladatel v exilu prodal  na Západě pět set exemplářů díla v tak zvaném socialistickém Československu zakázaného nebo v exilu žijícího spisovatele, tak už mohl právem mluvit o „bestselleru“.

A kdo z nás, exulantů, mohl v roce 1976 tušit,  že se dočkáme podzimu 1989, tedy možnosti publikovat také česky a doma?

Tak jsem „překládání“ dědy a děla v roce 1976 vzdal…

A dnes, čtvrt století po prvním vydání Dědy a děla, mě mrzí, že jsem  příběh nepřepsal do češtiny.

Nedávno, když jsem si německého Dědu a dělo po dlouhých letech znovu přečetl, jsem však s uspokojením zjistil, že tato kniha je zakořeněna v „rakouské němčině“ a v posledních čtyřech letech, tedy ve stařeckém věku  unavené, senilní, neschopné se obnovit a v dějinách definitivně končící rakouské monarchie, že tam vlastně děda a dělo patří a že pro českou literaturu nenastane žádná ztráta, když můj děda a jeho dělo mě, dá-li Bůh, přežijí jen v němčině a v překladech do dvou románských jazyků.

Murnau, květen 2007